Jak vidíte na mapce, Belgie není jednotný stát. Zjednodušeně řečeno se Belgičané dělí na dva národnostní tábory.

Vlámové tvoří 60 % populace a obývají severní část země. Ta je bohatší (měřeno výkonem ekonomiky) než jih Belgie, nachází se zde nejvíce firem z oblasti průmyslu, obchodu a služeb. Vlámové mluví holandsky a mnoho z nich ovládá slušně francouzštinu, protože se to může hodit nejen v hlavním městě Bruselu, ale i při cestách do zahraničí.

Na jihu Belgie žijí Valoni, kterých je asi 30 % populace, a ti mluví francouzsky. Jsou „chudší“ než Vlámové, nachází se u nich méně průmyslových firem a hospodářství této části země se orientuje více na zemědělství. Mnozí z Valonů nerozumějí ani slovo holandsky – neměli ani chuť, ani důvod se holandštinu naučit, i když příležitost ve škole měli.

Belgičané se mezi sebou hádají. Tak jako se Češi a Slováci počátkem devadesátých let nemohli dohodnout na tom či onom, tak se dost často nemohou domluvit Belgičané.

Jedna věc mě ale na jejich soužití zarazila. Vzpomínám si, že u nás jsme si vždycky rozuměli alespoň jazykově. Každý Slovák rozuměl česky a každý Čech rozuměl slovensky. Televize dávala hlavní zprávy vždy dvojjazyčně a filmy nikdy nebyly dabovány. Je ale pravda, že nizozemština a francouzština jsou dva naprosto rozdílné jazyky, takže bez aktivního učení se nedá očekávat, že se pouhým poslechem naučíte rozumět. U nás to v tomto ohledu bylo přece jen snazší.

Belgičané se jazyk „těch druhých“ učit nechtějí a nemusejí. Jak si ale chtějí věci vyříkat, když si nerozumí? Vždyť si ani nemohou vynadat! Ale překvapivě to v Belgii nikdo moc neřeší.

Ostatně, loni už to vypadalo s Belgií dost špatně a nahlas se mluvilo o dělení země na dvě části, pak ale naštěstí obě skupiny zjistily, že se nedohodnou, komu dát Brusel… Ten leží ve Vlámsku, ale mluví se v něm hlavně francouzsky… Zkrátka majetek spojuje.