Slováci toto datum „slaví“ jako pamätný den, nikoli jako státní svátek, protože rok 1918 pro ně z dnešního pohledu sice byl důležitý krok k jejich zasloužené samostatnosti, ale k jejímu úplnému naplnění došlo až o 74 let později. Vzhledem k tomu, že se nejedná o státní svátek a neprobíhá k tomuto dnu žádná výrazná mediální masáž, mladší generace na Slovensku často neví, co se tehdy stalo. 28. október tak stojí v těžké konkurenci proti státním svátkům, které jsou mnohem více spojené s opravdovou samostatností Slováků a jejich národní identitou.

Naopak Češi toto datum uctívají jako státní svátek a berou jej jako ten pravý den nezávislosti, protože Československo už bylo to, co si přáli.

Co se tedy na podzim roku 1918 vlastně stalo? Jen vyhlášení a oslavy. To důležité se ale odehrálo mnohem dříve. A mělo to velký význam pro oba národy.

Touha po osamostatnění

Jak od poloviny 19. století postupně rostla nespokojenost menšinových národů (nejen Čechů a Slováků) s jejich situací v rámci Rakouska-Uherska, vytvořila se v řadách obou národů skupina národních politiků, kteří v různé podobě požadovali více samostatnosti. Mnoho z nich pobývalo mimo území Rakouska-Uherska, a tedy i budoucího Česko-Slovenska.

Pro úplnou nezávislost byl ale málokdo, spíše se jednalo o různé formy autonomie. Spolupráce mezi Slováky a Čechy existovala již v tomto období, a to na všech frontách. Pozice slovenského národa v rámci Uher byla ovšem mnohem složitější než postavení Čechů v rámci Rakouska. Oba národy spojovala touha po samostatnosti a také kulturní a historická blízkost. Existence společného „nepřítele“ navíc umožňovala přehlédnout rozdíly mezi oběma národy a jejich zájmy. Slováci to chápali asi jako „raději s Čechy než s Maďary“ a Češi „hlavně bez Rakušáků, a proč ne se Slováky, když tam jezdíme lyžovat“.

Silný důvod k nezávislosti a také vhodná příležitost se naskytly až na počátku 1. světové války. A klíčovým faktorem pro úspěch bylo pochopení tehdejšího světa: o vytvoření Česko-Slovenského státu se nerozhoduje ani v Praze, ani v Bratislavě, dokonce ani ve Vídni. Trvalý a stabilní stát se mohl zrodit jen se souhlasem velmocí, tedy Británie, Francie a také Spojených států. Jakýkoliv nový stát pro svou existenci potřebuje uznání ostatních států, jinak zůstane jen na papíře.

Prvním společným písemným dokumentem deklarujícím společnou vůli Čechů a Slováků založit společný stát byla Clevelandská dohoda z 22. 10. 1915. Jejímu podpisu předcházelo několikaměsíční jednání, tedy žádná romantika! Podepsali ji v Clevelandu zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení, tedy dvou krajanských spolků, které byly politicky vlastně bez mandátu. Dohoda se týkala podmínek spolupráce mezi Čechy a Slováky a vyhlásila společný program, jehož účelem bylo nejen dojednat rámcově budoucí vztahy v novém státě, ale zejména prokázat Spojencům společný boj za národní sebeurčení těchto dvou národů tehdy válčícího Rakouska-Uherska. Důležitou okolností, kterou nás Čechy ve školách neučili, byl fakt, že zástupci Slováků byli ochotni zúčastnit se práce na založení společného samostatného česko-slovenského státu jen pod tou podmínkou, že se bude jednat o federaci.

Vizionáři

Jeden z mužů, kteří měli náskok před ostatními a stali se vůdci hnutí za samostatný stát, byl T.G.M., Tomáš Garrigue Masaryk.

Tento profesor, filozof a politik z jižní Moravy splňoval předpoklady pro strůjce a vůdce samostatného státu: vzdělaný, mnoha jazyky hovořící, kontakty u důležitých evropských a světových vůdců disponující a nesmírně zarputilý, současně charismatický a noblesní muž. Rodák z Hodonína, syn Slováka a Češky, vlastně Moravačky, byl i z hlediska národního původu jaksi předurčen k budování Česko-Slovenska.

Již na konci roku 1914, kdy válka jen začínala, odjel T.G.M. z Čech do zahraničí a pobýval na různých místech Evropy a nakonec i ve Spojených státech. Trávil čas přesvědčováním zahraničních politiků o správnosti založení česko-slovenského státu, ale neomezoval se jen na romantické výroky o historickém právu těchto dvou národů na sebeurčení a obnovení samostatnosti, ale velmi pragmaticky zahrál na strunu zcela praktických zájmů velmocí: Britové, ale i jiné větší národy, neměli zájem nechat ve střední Evropě vyrůst Němci ovládanou superříši. Současně se ale obávali nestability, neboť po rozpadu monarchie by museli jednat s mnoha partnery zastupujícími větší či menší státy.

Masaryk přesvědčoval rozumnými argumenty a svým charisma. A nabízel řešení pro zájmy velmocí ve střední Evropě. Navíc si uměl získat důležité lidi na svou stranu.

V rámci „dobré věci“ se také uchýlil, jistě v dobré víře, k malému triku: prezentoval oba naše národy jako jeden společný národ; tím vznikla myšlenka československého národa, která pak poznamenala vztahy mezi Slováky a Čechy na mnoho desetiletí. My, co se pravidelně stýkáme s těmi „druhými“, tedy Češi se Slováky a Slováci s Čechy, víme velmi dobře, že žádný takový národ není a nikdy nebyl. Můžeme si být sympatičtí a mluvíme dost podobnými jazyky, ale jako národy jsme dost odlišní. Konečně, staleté formátování různou životní zkušeností, jiným životním prostorem a také kontaktem s jiným dominantním národem se muselo projevit.

Masaryk nebyl na svou práci sám. Na jeho zahraniční misi se podíleli další čeští a slovenští politici. Beneš byl v Paříži, další byli v jiných hlavních městech a provozovali něco, čemu by se dnes říkalo lobbying. Ve Švýcarsku se spojil s M.R. Štefánikem, který tam působil jako astronom.

Milan Rastislav Štefánik byl stejně zajímavá osobnost jako Masaryk.

Pochopil, že nový stát je třeba založit s podporou zahraničí, a udělal pro to maximum. Jeho nešťastný konec při leteckém neštěstí v roce 1919 ho připravil o část slávy, protože ve svých 39 letech ještě neměl čas dokázat vše, co bylo v jeho silách. Původem z rodiny (chudého) evangelického faráře prokázal neobvyklý talent, houževnatost a samostatnost. Dokázal se prosadit ve Francii a stát se jejím občanem, byl hrdinou bojů 1. světové války a bez jeho vlivu by se nikdy nepodařilo vytvořit československé legie ve Francii a v Rusku, vyzbrojit česko-slovenské jednotky v Itálii.

Štefánikova smrt při leteckém neštěstí během návratu na Slovensko byla později předmětem mnoha spikleneckých teorií; ty mají rádi Slováci i Češi. Existují zhruba 3 varianty, co se tehdy stalo: První verze mluvila o špatném počasí; ovšem jen do okamžiku, kdy se zjistilo, že v den letu bylo v okolí Bratislavy slunečno a bezvětří. Druhá varianta převažuje na Slovensku a říká, že se Štefánika zbavili někteří Češi, konkrétně z okolí Edvarda Beneše, a to z mocenských důvodů. Beneš se měl obávat vyšetřování kvůli údajné zpronevěře finančních prostředků. Třetí verze je spíše česká, a dává vinu protivzdušné obraně, která se v tehdy vypjaté době dopustila tragického omylu, když si Štefánikovo letadlo označené italskými barvami spletla s tehdy nepřátelskými Maďary. Nevím, jestli se někdy dozvíme, jak to opravdu bylo, ale osobně by mě to docela zajímalo.

Štefánik jako etablovaný občan Francie otevřel Masarykovi a Benešovi dveře k významným osobnostem Paříže. Kromě toho stihl formovat československé bojové jednotky v zahraničí, a v roce 1917 se pak odebral do USA, kde získal podporu slovenských krajanů pro společný stát.

Také Masarykovi bylo jasné, že jedním z nástrojů k prosazení samostatného státu je aktivní účast našich vojáků v bojích proti zastáncům monarchie. Proto i on podporoval vytváření českých bojových jednotek v zahraničí. Zejména v Rusku se mu v tomto směru neobvykle dařilo, a to právě díky Štefánikově práci. Rusové schvalovali vytváření jednotek, ale i zde by bylo naivní se domnívat, že se tak dělo z romantické potřeby pomáhat slovanským bratrům: Štefánik a Masaryk jim z válečných zajatců a dezertérů rakouské armády vytvářeli nové, dobře organizované a motivované spolubojovníky. No na to se nedá říct ne.

Milan Rastislav Štefánik byl mužem, který disponoval potřebnými kontakty na evropské, zejména francouzské politiky. Dlouhodobě žil ve Francii a společně s Edvardem Benešem to byl právě on, kdo během války zastupoval zájmy budoucího Česko-Slovenska v Paříži, zatímco Masaryk odjel lobbovat do Británie.

Vzájemný vztah této trojice byl dán věkovým rozdílem a také tím, že mnohem starší Masaryk býval učitelem obou dalších slavných zakladatelů státu. Bylo jasné, kdo byl šéfem. Na závěr došlo mezi Štefánikem a Benešem k ostrému rozkolu v důsledku diplomatické aféry týkající se Francie a Itálie, ale také kvůli zpronevěře darů slovenských krajanů. Jak nám to připomíná současnost, že?

Americké předfinále

Vyvrcholením Masarykových snah o získání velmocí byl rok 1918, kdy Masaryk dorazil (z Ruska a přes Japonsko) do USA. Spojené státy vstoupily do války až v roce 1917 a tak byl čas přesvědčit prezidenta Wilsona o smysluplnosti samostatného česko-slovenského státu. Masaryk využil mimo jiné i faktu, že jeho manželka Charlotte, kterou poznal kdysi během pobytu v Německu, byla Američanka. Díky tomu disponoval mnoha kontakty získanými během předchozích cest do USA. Stejně tak se v tomto okamžiku výborně hodilo, že mohl získat podporu statisíců Slováků a Čechů žijících tehdy ve Spojených státech. Masarykova mise tak mohla být viditelná i v ulicích velkých amerických měst během masového přivítání Masaryka.

31. 5. 1918 byla podepsána Pittsburská dohoda, druhý psaný dokument definující budoucí Česko-Slovensko. Podepsali ji zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků s Tomášem G. Masarykem. Byl to prý Masaryk, kdo text dohody zformuloval. Dohoda je ale psaná slovensky, protože v USA tehdy slovenští krajané byli mnohem početnější a výrazně lépe organizovaní než Čeští vystěhovalci.

Dohoda schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. Nikde jsem se nedočetl, proč v této dohodě již nebylo zakotveno federativní uspořádání, ale unitární republika. Mohu se jen domnívat, že by federace nakonec vyžadovala také republiku Němců, kterých na území Čech a Moravy žilo více než Slováků na Slovensku, a to si Češi a Slováci jistě nepřáli.

Čeští historikové také uvádějí, že se u obou dohod jednalo spíše o prohlášení vůle krajanských sdružení bez faktické závaznosti pro pozdější politiky Česko-Slovenska, ale do jaké míry je to fakt či jen výmluva pro pozdější nerespektování dohod ze strany Čechů, posuďte sami. Tohle je dle mého názoru bod, který dokazuje existenci dvou, a ne jednoho národa. V rámci jednoho národa by tato debata nikdy neexistovala.

Americký prezident Wilson původně nebyl zastáncem samostatného Česko-Slovenska. Spíš se přikláněl k nějaké formě autonomie v rámci většího celku na místě Rakouska-Uherska. Svůj názor veřejně změnil až 18. 10. 1918 právě pod vlivem lobbyingu českých a slovenských politiků.

Tím byla cesta volná. (Již tehdy se pořádek v Evropě dělal z Ameriky.) Masaryk, Štefánik a Beneš vydali jako členové exilové vlády ČSR tzv. Washingtonskou deklaraci, plným názvem „Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou“. Ve Washingtonu ji 17. 10. 1918 předal Tomáš Garrigue Masaryk americké vládě a prezidentovi Thomasi Woodrowu Wilsonovi, který ji o den později akceptoval.

A finále doma

Tento „návrh“ nového řádu ve střední Evropě nakonec dne 27. 10. 1918 uznal i rakousko-uherský ministr zahraničí, hrabě Andrássy. Jeho nóta sice vyjadřovala jen ochotu jednat, ale v Praze to pochopili jako kapitulaci Rakouska-Uherska a tak se 28. 10. 1918 jali vyhlásit Československo. Vyhlašování nám vždycky šlo!

30. 10. 1918 byla na zasedání Slovenské národní rady v Turčianském sv. Martině přijata tzv. Martinská deklarace, jinak nazvaná Deklarace slovenského národa. V ní Slováci žádali právo na sebeurčení a vyjádřili vůli slovenského lidu žít ve společném státě s českým národem. Ostatně, i v ní se mluví o národě česko-slovenském, zdá se tedy, že v tehdejší společnosti bylo chápání obou národů jako celku rozšířené. Nadpis deklarace ale mluví jen o slovenském národu...

Každopádně koncem října/októbra 1918 se už se mohlo slavit! (Než přišla každodenní dřina při skutečném budování struktur fungujícího státu.)

text: Tomáš Podivinský

foto: archív Lesaffre