Mohl bys na úvod představit technickou skupinu? Kolik zaměstnanců pro ni pracuje? Kdy vznikla a co vlastně děláte?
Je nás celkem osm: pět mechaniků, dva elektrikáři a já. Vznikli jsme před třemi lety z bývalé údržby drožďárny. Ještě v dobách výroby droždí v Olomouci jsme spolupracovali na modernizaci okolních továren a věnovali jsme se generálním repasím balicích strojů. Po ukončení výroby jsme dostali nabídku věnovat se repasím strojů továren skupiny Lesaffre naplno.

Továrny skupiny Lesaffre – to je celkem široký pojem. Pro jaké pobočky jste za dobu své existence pracovali?
Začali jsme Polskem, Maďarskem a Ukrajinou, první delší štace byla v australském Melbourne. Tam jsme instalovali linku na balení droždí 1 kg. Bylo to celkem daleko. Ale aspoň už nám pak další cesty připadají jako za humny.

V seznamu vašich projektů často vidím exotické názvy zemí: Indonésie, Čína, Jordánsko, Brazílie… to zní jako samé lákavé destinace.
Opravdu se to tak může jevit. Často se však z montáže vracíme opálení jen tolik, kolik nám dovolí rukáv montérkové blůzy. Do některých zemí se navíc ani nepodíváme – to když se jedná o repasi stroje bez instalace u zákazníka.

Takže práce technické skupiny nejsou jen samé výjezdy do zahraničí?
Je to tak. Jádro naší práce je na dílně v Olomouci. Chodí k nám použité stroje z celého světa, které údajně až do poslední chvíle fungovaly. Ve skutečnosti jsou však často ve velmi zbídačeném stavu a bez dokumentace. Na nás je pak přijít na to, jak má stroj fungovat, a spravit ho. Navíc finální zákazník mnohdy potřebuje provést na stroji spousty úprav pro svůj typ výroby. Naštěstí jsou naši technici mimořádně zruční a každý z nich ovládá hned několik řemesel. Ono na té pověsti o zlatých českých rukou asi opravdu něco bude.