Jak to vlastně všechno začalo? Z tříměsíční studijní stáže ve skupině Lesaffre v roce 1999, která ho vyslala do České republiky, se stala životní záležitost. V tehdejší České drožďárenské společnosti, a.s., se rychle vypracoval na post ředitele obchodu a logistiky. Oženil se s Češkou, narodily se mu dvě dcery a po dvou letech působení v olomoucké drožďárně byl jmenován generálním ředitelem pro Českou i Slovenskou republiku. Na této pozici setrval až do roku 2005, kdy převzal vedení nad pobočkou skupiny Lesaffre na Ukrajině. V lednu 2008 mu do jeho kompetence přibylo řízení Ruska a Běloruska. Od 1. 1. 2013 se stal zodpovědným za zónu celé střední a východní Evropy, která zahrnuje Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, pobaltské republiky, Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, balkánské státy, Rusko, Bělorusko a Ukrajinu.

A jak na své začátky v České republice teď, ve svých 43 letech, vzpomíná…? „Byl jsem tu poprvé na návštěvě v roce 1985, pak o 10 let později. Viděl jsem obrovské rozdíly. To se mi strašně líbilo. Země se hodně změnila, bylo vidět i cítit, jak lidé pracují. Všude jezdily dodávky, všichni se hemžili jako mravenci, to bylo super. Ve Francii v té době byla krize, nudil jsem se tam. Když jsem viděl tu dynamiku tady, řekl jsem si, že chci žít tady. Potřeboval jsem změnu.“ Velkým problémem byl prý ze začátku jazyk. Teď už umí česky velice dobře, ale francouzský přízvuk mu zůstal. „Nejdřív jsem se bavil nohama, rukama. Když lidé zjistí, že jsem cizinec, zkoušejí to na mě anglicky. To nemám rád. Když už se učím češtinu, tak ji chci použít.“ Donedávna trávil on a jeho rodina z pracovních důvodů hodně času v Rusku, ale jak sám přiznává: „Můj domov je tady – ve Štěpánově u Olomouce. Na Moravě se cítím moc dobře. Je tady pohoda, lidé nejsou tak nervózní a stresovaní. Pocházím ze severní Francie, kde je mnohem víc agresivity, násilí,“ přiznává a dodává, že hodlá v Česku i zestárnout..

Zdroj: Jindřich Štreit / Martina Vašíčková – Jsme ze stejné planety / We are from the same planet

text: Marcela Janková
foto: Jérôme Lebriez