Vy jste prý původně nechtěla mít s pekárnou nic společného…
Máte pravdu. Je to dítko mého tatínka. Ten již jednu pekárnu, kterou pak předal bratrovi, vybudoval v Lešné u Valašského Meziříčí. Protože však nedokázal sedět s rukama v klíně, tak před osmi lety odkoupil od bývalých majitelů pekárnu, včetně obchodní značky, v Novém Jičíně s tím, že z ní vybuduje další prosperující podnik. Když jsem se tam poprvé přišla podívat, chytala jsem se za hlavu, protože pekárna byla v katastrofálním stavu. Po dvou letech, když jsem do pekárny za tátou přišla podruhé, tak jsem zírala, jak ji změnil k lepšímu. Přestože to bylo v době, kdy byl trh již nasycený, a tím pádem se hůře dostával do obchodů, využil svých kontaktů a zkušeností a nakonec se mu pekárnu podařilo rozjet. Já jsem v té době měla obchůdek se spodním prádlem, studovala jsem fyzioterapii a byla jsem spokojená, nic mi nechybělo. Vždycky jsem otci říkala, že bych pekárnu nikdy nechtěla a já jsem spokojená tam, kde jsem. Ale nikdy neříkej nikdy… Tatínek bohužel před dvěma lety zemřel. Byl to pro nás všechny šok. Po dědickém řízení, kdy byla pekárna převedena na mne, jsem se dále věnovala svému původnímu zaměstnání, ve kterém jsem měla jistotu stálého příjmu. Postupem času jsem ale přehodnotila priority a začala jsem se více věnovat pekárně. Po těch dvou letech do toho vlastně teprve začínám pronikat. Přišla jsem k pekařině jak slepý k houslím. Otec tady měl zavedené nějaké postupy práce a já až nyní poznávám, co je dobré a co je potřeba změnit. Asi mne k tomu donutila i krize, která začala počátkem roku. Musela jsem začít více přemýšlet. Rok a půl pekárna jela setrvačností. Zůstal tady mistr a ředitel, který pekárnu řídil – s odstupem času jsem zjistila, že asi ne moc dobře. Jsme v regionu, kde je veškerý průmysl založen na autech. Začal propouštět Autopal, Tatra Kopřivnice, začalo rušení objednávek. Někteří naši menší odběratelé zkrachovali. Přemýšlela jsem nad tím, zda vše, co děláme, děláme dobře, zda jsou všechny procesy správně nastaveny. Musela jsem udělat razantní zásahy jak ve výrobě, tak i v počtu zaměstnanců. Nyní naše celková výrobní kapacita činí zhruba 40 tun mouky za měsíc a zaměstnáváme okolo 60 lidí.

Jaký region zásobujete?
Jedná se hlavně o Novojičínsko. Máme svých sedm prodejen, zásobujeme především menší obchodníky. Lidé jsou tady zvyklí na naše rohlíky, které pečeme téměř jako jediní v sázecích pecích, což je zvláštní, náročná a nákladná technologie. Postupně začínáme
propagovat i naše sladké pečivo, které se za dob mého otce prodávalo jen v našich obchodech – obchodní činnost tady chyběla. Takže nyní zavážíme i Frenštát pod Radhoštěm, Kopřivnici, Odersko. Zásobujeme i veřejné stravování, restaurace, bufety, školní jídelny. Do řetězců nedodáváme – nejsem člověk, který by někomu podlézal, nemám ráda jejich obchodní politiku. Chceme jít cestou kvality. Máme dobré pečivo, nešidíme ho, je v něm přesně to, co v něm má být. Využíváme dvě sázecí pece a jednu rotační. Naše nabídka obsahuje kompletní pekařský sortiment, který se snažíme čas od času obměňovat. Sledujeme konkurenci, sledujeme trendy, řídíme se taky „citem“, co by asi tak zákazníci chtěli. Bohužel někteří zaměstnanci mají vžité pracovní stereotypy a všemu novému se brání. Mnohokrát je až potřeba zvýšit hlas…

Podporujete nějak svou obchodní značku?
Máme reklamou polepený vozový park, prodejny se snažíme udržovat v solidním stavu. Tatínek dříve spolupracoval s jedním profesionálním dodavatelem, nyní si prodejny navrhuji sama. Spolupracuji se stolářskými dílnami v okolí a vitríny si objednáváme z Polska, kde jsou i o polovinu levnější. Vše je bohužel o financích. Táta pekárnu vybudoval a já ji musím zaplatit.

Jak se vyrovnáváte s konkurencí?
Konkurence je všude a ve všem. Jedna pekárna tady v okolí dodává pečivo hodně pod cenou a pochopitelně jsou obchodníci, kteří na cenu dobře slyší. Vadí mi obchodní politika řetězců, od kterých se to učí i nezávislý trh. Když jsem byla naposledy v Makru, tak tam nebylo mléko. Makro tak tlačilo na cenu, až se mlékaři dohodli a mléko tam nedodali. Pekaři se ale dohodnout nedokážou. To mi v našem oboru moc vadí. Vždycky se mezi námi najde někdo, kdo trh pokřiví, kdo podleze s cenou. Kdysi jsem sama měla samoobsluhu s potravinami. Nikdy jsem nechtěla jít tou cestou, že bych brala od více pekařů po pár bochnících chleba. Myslím si, že by majitelé obchodů klidně mohli mít jednu
velkopekárnu a pak jednu či dvě malé pekárny, které budou dodávat ty kvalitnější výrobky. Teď jsem objížděla prodejny v našem regionu a setkala jsem se s neskutečnou pohodlností tamějších vedoucích. Dozvěděla jsem se, že proč by brali zrovna od nás, když nebereme zpět vratky. To si raději vezmeme zboží od té a té pekárny, která vratky bere zpět
(v některých případech dokonce i za cenu, za jakou se pečivo prodává v prodejně!) a nad objednávkami nemusíme přemýšlet. Připadá mi to jako zcela nelogické myšlení. Nedělat nic pro lidi a co nejvíce si zjednodušit práci. Ti vedoucí snad ani nejsou nijak zainteresováni na zisku prodejny. Je jim prostě jedno, jestli objed-nají 10 nebo 20 beden, mají to vše v tržbě a hotovo. Například Jednota nám řekla, že by od nás rádi brali, protože ví, že máme kvalitní pečivo, ale že prostě nemůžou, že mají dlouhodobě vázané smluvní partnery. Tohle je třeba specifikum novojičínských Jednot, například obchody vsetínské Jednoty mají absolutní volnost ve výběru dodavatelů.

Jak se vám tedy nakonec podařilo rozšířit řady odběratelů?
Nakonec asi tou kvalitou. Ale jde to moc pomalu. Dostat se do prodejen, které dělají větší obraty, je poměrně složité. Našemu obchodnímu zástupci kladu na srdce, aby komunikoval hlavně s našimi menšími odběrateli, kteří nás živí, a až pak aby se obrátil na potenciální větší odběratele. Naše síť prodejen nám tvoří zhruba 40 % obratu. Chceme ji rozšířit, ale je stále těžší najít dobré místo za přiměřený nájem. Většinou se všichni soustředí na města. Ale tam jsou velké nájmy a velká konkurence. Zapomíná se na venkov, kde se ne každý dostane každý den na nákup do města (důchodci, ženy na mateřské). Lidé vám tam jsou vděční, navíc nájmy jsou velice nízké. Pochopitelně k tomu musíte mít i doplňkový prodej, samotné pekařství by se neuživilo. Řeknu vám příklad z praxe. V Krhové, což je vesnice u Valašského Meziříčí, máme menší obchůdek. Dodáváme tam poměrně hodně pečiva. Neříkám, že tam máme horentní tržby, ale na sebe si to vydělá. V horní části vesnice je supermarket, lidé si tam jdou nakoupit většinou něco, co je naláká z letákových akcí, ale pro pečivo jdou přes celou vesnici k nám. V obchodě máme vitrínu s mléčnými výrobky, s uzeninou, máme ještě další doplňkový sortiment. Myslím si, že jak lidé v poslední době preferují místního řezníka, tak že se přiklánějí k tomu, mít i svého pekaře. Můj táta vždycky říkal: „Víš proč ti chutná ta tlačenka? Protože k tomu jíš náš
chleba“. Musíte mít zkrátka pozitivní myšlení, jinak to nejde…

Kontakt:
Bartoňova pekárna
Jugoslávská 10
Nový Jičín
741 01
tel.: 556 709 750
fax: 556 720 880
e-mail: ivet.bundarova@seznam.cz