V rámci této desetidenní cesty za hranice Evropy dostali pan Zelinka s panem Pyšným také možnost objevovat krásy této exotické a divotvorné země. Jak mi pan Zelinka, se kterým jsem si povídala, prozradil, v červnu, kdy do Vietnamu zavítali, zde bylo zrovna období dešťů – monzunů, takže se během dne počasí střídalo jako na balicí lince – chvíli bylo sluníčko, potom hned zase tropický déšť, sluníčko a déšť, a tak to šlo celé dny pořád dokolečka dokola. Předtím, než však v Bratislavě sedli na letadlo a přes Istanbul a Bangkok doletěli do Saigonu, museli navštívit olomoucké očkovací centrum, aby svou sbírku očkování v mezinárodním očkovacím průkazu doplnili o očkování proti malárii. Mimo jiné se při té příležitosti dozvěděli, že jen málo obyvatel Olomouce je naočkováno proti tolika různým nemocem (břišní tyfus, žloutenka, atd.) jako právě pan Zelinka s panem Pyšným. Takže klíšťata ani vzteklí psi si na ty dva rozhodně netroufnou!
Asi nejvíce zážitků si naši technici přivezli z oblasti gastronomie, která je velice odlišná od našich železných zvyklostí a tradic. Ač se moc nechtěli pouštět do nějakých velkých degustací, nakonec se neubránili. Na červy si sice podle vlastních slov netroufli, zato si vylepšili reputaci, když ochutnali leguána. A byli překvapeni, jak je jeho maso chuťově výborné! Co se spotřeby rýže za dobu pobytu týče, údajně jí stihli spořádat tolik, kolik nestihli za celý svůj dosavadní život. Kromě rýže se prý ve Vietnamu konzumuje také hodně zeleniny a feferonek. Vietnamci – rovněž milovníci piva – vymysleli zlepšovák, jak si pivo opravdu vychutnat i za letních měsíců. Dávají do něj kostky ledu. Sice se tím pivo trošku naředí, ale údajně se na to dá celkem zvyknout. Kdo by chtěl ochutnat místní pivo, má spoustu možností, ale jak se mi svěřil pan Zelinka: „někomu, kdo je odkojený na vychlazeném plzeňském pivu, se jen tak nezavděčíte“.
Rovněž kultura stolování je ve Vietnamu poněkud odlišná od té, kterou praktikujeme tady u nás v srdci Evropy. Asi nikoho příliš nepřekvapí, že se v restauracích sedí u nizoučkého stolu a jí se hůlkami. O něco zarážející už ale asi bude skutečnost, že vám pivo ke stolečku přisunou přímo v přepravce (nebudou se přeci v tom vedru namáhat víc, než je nutné, a nosit vám flašky po jedné!), nebo že okousané kosti od masa můžete prostě jen tak pohodit na zem a jakmile restauraci opustíte, číšník si je po vás uklidí. „Ve Vietnamu se v podstatě celý život odehrává na chodníku. Viděl jsem tam, jak přímo na asfaltu porcovali kuřata,“ vykládá fascinovaně pan Zelinka. Co se používání dřevěných hůlek jakožto příboru týče, v tom prý pan Zelinka za dobu strávenou v Long Anu získal značnou praxi, takže pokud by měl někdo z kolegů zájem, věřím, že domluvit si s ním pár lekcí nebude problém!
Co určitě ještě stojí za zmínku je, že káva se ve Vietnamu pije také spíše v chlazené podobě s kostkami ledu a přes slánku. Nejvíce pak frčí káva překapávaná, filtrovaná. Cibetková káva, která patří mezi nejdražší na světě, se zde dá sehnat v přepočtu už za 150 korun za kilo. Chipsy, jakožto oblíbení „společníci“ k televizi či na oslavy, se zde vyrábějí mimo jiné i ze sušených ještěrek! Exportovat je do Česka, možná by to pro některé z nás byla dobrá odvykací kůra. A čínské polévky ze sáčku, respektive nudle, které jsme u nás zvyklí přelívat horkou vodou, si Vietnamci prostě jen tak nalámou, okoření, dají do pusy a žužlají. Kdyby to ještě někdo neprokoukl, tak fígl je v tom, že nudle změknou přímo v puse.
Věřím, že každého dobrodruha a cestovatele musí tento článek dostatečně navnadit, aby už teď hledal v diáři termín, kdy zamíří na vlastní kůži a žaludek poznat tuto turisty ještě tolik nezaplavenou krajinu plnou orientálních chutí a vůní, tropické přírody, bujné vegetace, adrenalinových sportů a romantických západů slunce. Jedna malá rada našich kolegů -cestovatelů na závěr: na návštěvu Vietnamu nemusíte umět vietnamsky, bez problému se zde domluvíte anglicky nebo francouzsky (se staršími ročníky), ale pokud se naučíte alespoň pár slovíček či frází ve vietnamštině a nebudete se bát je použít, budete překvapeni, jak to vašim vietnamským protějškům rozzáří očička.
Panu Zelinkovi velice děkuji za opravdu zajímavé povídání a doufám, že nám dodá ještě spoustu dalších podobně interesantních cestovatelských lahůdek!

Autorem textu je Michlala Hamplová, fotografie poskytl Zdeněk Zelinka