Tak třeba v Chorvatsku jsem v poslední době získal dojem, že jsme museli kdysi žít spolu. Když se „cvrček cvrká“ chorvatsky řekne „cvrčak cvrčí“, není to náhoda. Kdysi dávno jsme byli jeden kmen a pak jsme se z nějakých mně neznámých důvodů rozešli; škoda, že k moři šli Chorvati a ne my, protože počasí tam mají prostě lepší. A nejenom to. Taky mají lepší dálnice. Postavili je rychle a dneska se v Chorvatsku přesunete z jednoho konce země na druhý svižně a pohodlně, pokud tedy nestojíte v koloně Čechů a Slováků jedoucích (vlastně popojíždějících) k moři. Taky tam mají zatraceně dobré jídlo, po kterém se netloustne. Nejsou to ale jen ryby a mořské plody, ale Chorvati umějí ugrilovat skoro všechny savce takovým způsobem, že nemáte nikdy dost. Pivo je slušné, ale nemůžou být dobří úplně ve všem. Plzeň je prostě Plzeň (příznivci jiných značek mi prominou).

Zato Bulhaři jsou poněkud jinde než my. Onehdy jsem jel ze sofijského letiště taxíkem do centra; vyjednat cenu za odvoz byla kovbojka, která předčila devadesátá léta v Praze. Původní nabízenou cenu jsme srazili o 80 %. Taxikář nám během cesty ukázal nové nákupní centrum s gestem, kterému se nedalo nerozumět: koukej cizinče, jak jsme rozvinutí. Nechtěl jsem mu říkat, že u nás je takových center 500. Jednak se nerad vytahuju, jednak mluvil jenom bulharsky a tímhle jazykem zase nemluvím já. Když jsme se cestou úspěšně vyhnuli mnoha dírám v asfaltu, získával jsem na sebevědomí. Ostatně, mít firmu
na plastová okna a zateplování fasád paneláků, zakládám právě v Sofii pobočku. Následujících 10 let tam bude zatraceně co dělat. Ptal jsem se naivně kolegů, kteří do Bulharska jezdí pravidelně a už dlouho, co že ti Bulhaři dělali posledních 20 let; není tam podle mne vidět pokrok. Odpověď vše vyjasnila – za posledních 20 let se prý Bulharsko velmi posunulo kupředu; na to můžu říct jenom tolik, že jsem rád, že jsem tam jel až teď. Ale jinak jídlo mají taky výborné!

Francouzi a Francie jsou u nás ve firmě docela časté téma; no, není  divu, konečně naši majitelé jsou právě z Francie. Navíc jsou jiní než my, Středoevropané. Francie je hodně otevřená a multikulturní země a posledně jsme v pařížském metru po jedenácté večer jeli v tomto složení: 18 Afričanů, tedy lidí černé pleti; 10 Indů (nebo možná Pákistánců, já je napohled nedokážu rozlišit a ptát se nebyla vhodná chvíle), 3 Mongolové (odhad), 2 Vietnamky, 1 asi Japonec, 2 Jihoameričané – tipuji Mexiko, a dva původem Evropané, z toho jeden Čech (já) a jedna dívka, které jsem se neptal na občanství. Ale pozor! Žádný problém. Bylo nás hodně, každý odjinud, ale jeli jsme stejným vozem do stejné stanice a všichni z práce. Ale hlavně: nikdo neměl problém s tím, že jsme každý vypadali jinak. Představte si 10 milionů lidí na území 50 × 50 kilometrů. Všichni musí do práce, na nákup a chtějí se taky bavit. Proste mačkanice. Ovšem pařížská dopravní infrastruktura to zvládne, prostě vymakané! S prostorem ale mají problém; když jste tam prvně, tak nevěříte vlastním očím, jak si poradí. Hotel, kam se vám do pokoje nevejde ani trochu větší kufr, restaurace, kde ke stolu pro jednoho nacpou 4 lidi a nikoho to neudiví. Zkrátka, doma je doma.