Nejen pro něj, ale i pro mnoho dalších Čechů mají Košice nádech vzdáleného města, kam trvá cesta nekonečně dlouho, a kde se žije a mluví „jinak“. Já do Košic jezdím a létám sice nepravidelně, ale zato již dlouho. A mám Košice a Košičany (i Košičanky) rád.

Můj vztah ke Košicím ale procházel složitým vývojem. První osobní kontakt s Košicemi spadá do školních let, kdy nás naše olomoucká základní škola vyslala na výměnný pobyt do Rožňavy; a právě v Košicích jsme přestupovali z jednoho vlaku na druhý. Je to ospalá vzpomínka na chladnou šeď nádraží v období konce socialismu v Československu. Z dnešního pohledu trochu „hard core“. Po noci strávené ve vlaku ČSD (odjezd z Olomouce ve 22:00, příjezd do Košic v 6:00) jsem si řekl, že do Košic už nikdy v životě nechci jet. Košice za to nemohly, kdybych tímto způsobem cestoval do Ráje, dopadlo by to stejně.

Druhá vzpomínka je o něco mladší a je spojena s prvním zhlédnutím filmu „Jako jed“ koncem osmdesátých let. V něm „stařec“, zamilovaný hlavní hrdina (hraje Zdeněk Svěrák) odjíždí z Prahy do Košic hledat svou ztracenou Julku (hraje Ivona Krajčovičová), s níž si začal vášnivý románek během jejího pracovního pobytu v hlavním městě tehdejšího Československa. Julka je Košičanka, je vášnivá, ohnivá a žádný český muž jí neodolá. Jejich vztah pak sice rázně ukončí hrubou silou Julčin manžel a následně právními kličkami manželka záletníka, ale já jsem po zhlédnutí filmu dlouho žil v pubertální představě, že Košice jsou plné silně opálených brunetek, které vášnivě čekají na příjezd svých milenců, zejména z Prahy (a možná i z Olomouce).

Třetí – a tentokrát úspěšný - pokus o získání mého srdce Košice podnikly na počátku tohoto tisíciletí. Pracovně jsem jezdil (vlastně létal) do Košic za účelem provedení auditu Lesaffre Slovensko. Sídlo jsme tedy měli v Trebišově, asi 50 km východně od Košic. Z různých důvodů jsme tehdy pobývali v hotelu Slovan, který stál již za vojákování mého otce. V mých časech byl hotel již poněkud vyžilý a v jeho suterénu nabízeli pánové velké váhy a nízkého IQ „pekné, čisté dievčatá“. Nikdy jsem jejich nabídky nevyužil, nemohu posoudit. V té době také v Košicích bylo možné spatřit auta té nejvyšší cenové hladiny. V Paříži ještě nebyla, v Košicích již ano.

Již tehdy jsem ale začal objevovat také krásu tohoto druhého největšího města Slovenska (240 tisíc obyvatel). Historické centrum je velmi zachovalé a neobvykle rozsáhlé, navíc postupně prošlo rekonstrukcí. Kromě památek, na které moc nejsem, jsem ocenil postupné budování staveb pro praktický život. V Košicích můžete jít na hokej a máte kam; navíc hrají docela slušně a pivo a párek mají také v pořádku. Nejen v centru, ale i v okolí vzniklo několik hotelů všech kategorií. I slavný hotel Slovan se dočkal zásadní rekonstrukce a dnes patří skupině Hilton (pod názvem DoubleTree). Letištní terminál obdržel moderní přístavbu a přitom si naštěstí zachoval svůj lidský rozměr, takže se stále jedná spíš o krásnou a pohodlnou autobusovou zastávku. Navíc kolem centra byl vybudován okruh městských dálnic, takže doprava je snadná. Moderní obchodní centra jsou jak na okraji města, tak v jeho středu. V Košicích bude sice třeba zútulnit paneláková sídliště, která vznikla v rámci budování průmyslu, ale to je běh na dlouhou trať (nejen v Košicích).

Originální je dětská železnice v části zvané Alpinka. Postavena v padesátých letech, nyní opět slouží jako atrakce pro děti (a dospělé). Jedná se o trať o rozchodu 1 m, která má celkem tři stanice a je v provozu zejména v letní sezóně. Na stejné straně Košic najdete i zoologickou zahradu, kde nechybí velbloudi a tučňáci. Tučňáci se ke Košicím hodí, v zimě tam často fouká („profukuje z Maďarska až do Polska“) a jistě jim není horko. O velbloudy bych se ale bál…

Dalšímu rozvoji města jistě prospěje, že jsou Košice letos Evropským hlavním městem kultury, a to společně s Marseille. Tento projekt přinesl do města výrazné oživení a v jeho rámci probíhají nesčetné kulturní akce. Praktickým důsledkem je několik zrekonstruovaných budov a areálů, která samozřejmě zůstanou k dispozici i po skončení projektu. Nemohu nezmínit, že nový účel využití dostala i kasárna, v nichž můj otec absolvoval první měsíc vojny, takzvaný přijímač.

Na výlet do Košic – jak cestovat

Cesta do Košic prozatím trvá déle, než odpovídá jejich vzdálenosti (odkudkoliv). Z Olomouce je to 410 kilometrů, tedy přesně stejně daleko jako do Budapešti. Zatímco do Budapešti přijedete při respektování předpisů pohodlně za 4 hodiny (včetně jedné krátké zastávky na kafe), do Košic to pod 5 a půl hodiny nezvládnete. Na vině je dopravní infrastruktura jak na česko-slovenském pohraničí (úsek Rožnov – Makov - Bytča), tak mezi Žilinou a Ružomberkem. Je třeba ale uznat, že to bývalo horší; další zlepšení situace je navíc na cestě, protože Slovensko staví dálnice jako o závod a do dvou let čekám zkrácení cesty o 45 minut díky dokončení minimálně 3 dálničních úseků na východě Slovenska. (A až to uvidíte na vlastní oči, užasnete: dálnice v tunelech a na převysokých mostech jako v Alpách.)

Vlakem do Košic dojedete relativně stejně rychle (pomalu), ale ušetříte si několik hodin řízení a užijete si pohodlí jídelního vozu, kde na vás dýchne sice poněkud archaická, ale příjemná atmosféra. První pivo vás naladí a pak již jen koukáte na zasněžené vrcholky Tater.

Třetí možnost cestovat do Košic je letadlem. Z Bratislavy kdysi létalo několik spojů denně, dnes jsou to sice jen dva, ale i to stačí. Nejedná se o let v pravém slova smyslu; jde spíše o skok, kdy fáze startu je plynule vystřídána fází přistání. Vzdušná vzdálenost mezi Bratislavou a Košicemi je totiž jen asi 310 km, což při cestovní rychlosti moderních letadel kolem 850 km/h opravdu není mnoho. Pojížděním po ranveji v Bratislavě a v Košicích strávíte skoro stejně času jako letem samotným. Letecká doprava ale vyžaduje přítomnost na letišti dost dlouho před odletem, a když to posčítáte, časově to z Olomouce vyjde stejně jako autem. Lety z Prahy jsou rovněž 2x denně, stejně jako z Vídně.

Trocha historie aneb jak se vlastně mluví v Košicích

Historie Košic je dlouhá a složitá. Jisté je, že Košice (pod různým názvem) byly na svém místě déle, než sahají písemné záznamy. Další jistota je, že v Košicích nikdy nežil jen jeden národ. Přetlačovali se tu Slováci, Maďaři a Němci, a to za účasti Židů, Poláků, Romů, Rusínů a Ukrajinců, a taky pár Čechů. Již to, že název města existuje v tolika jazycích, napovídá, že město se stalo domovem lidí různých národností.

V soutěži o většinu ve městě původně, do poloviny 16. století, vedli Němci. Pak převzali vedení Maďaři. Ale vítězem jsou nakonec Slováci. Zejména po druhé světové válce, také díky budování těžkého průmyslu, přicházelo do Košic slovenské obyvatelstvo v takových počtech, že se „neslováci“ stali opravdu menšinou. Připomínkou maďarské historie jsou všudypřítomná jména: mezi našimi zaměstnanci pracujícími v Košicích téměř nenajdete slovenské příjmení. Nakonec i Svěrákova milenka byla „Tomčányiová” a její tchýně uvítala záletníka maďarsky...

Pokud toužíte po dalších faktech o Košicích, využijte následující odkazy:

www.visitkosice.eu

http://www.kosice.sk/index.php

http://www.kosice2013.sk/

http://sk.wikipedia.org/wiki/Košice

A chcete-li si ověřit, jak je to s Košičankami, stavte se tam!