Menu

Novinky online

Vlastovicka.cz - pecenie, pekarstvo, pecivo, pekari, casopis


Mám zájem dostávat e-mailem zprávy o novinkách na serveru vlastovicka.cz

Reklama

 

Vlastovicka.cz - pecenie, pekarstvo, pecivo, pekari, casopis

Životní styl

5.7.: Cyril a Metoděj

V našem malém seriálu o svátcích přišla řada na dva bratry z Řecka. Ten starší byl Michal, který se později přejmenoval na Metoděje, a mladší Konstantin, jenž přijal jméno Cyril. Ano, jsou to ti známí Cyril a Metoděj, kterým – kromě jiného – vděčíme za den volna v sedmém měsíci. Jejich svátek slavíme v České republice i na Slovensku 5. 7. a říkáme mu „Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“ nebo „Sviatok svätého Cyrila a Metoda“.

Čím si zasloužili státní svátek?
Cyril a Metoděj pozvedli naši kulturu a vzdělanost, ale zejména nám umožnili nabýt pocitu hrdosti a rovnocennosti s tehdy kulturně vyspělejšími národy kolem nás. Za jejich působení došlo k rozmachu mojmírovské říše, která bývá také nazývána Velkou Moravou. Tehdy jsme poprvé vstoupili do dějin jako národy schopné samostatného státu pod vlastní správou. Životy Cyrila a Metoděje tedy spadají do jednoho ze slavných období našich dějin. A slavná období si každý národ rád připomíná.
 

Souvislosti
Činnost a dílo Cyrila a Metoděje je třeba vidět na pozadí tehdejší politiky. Nemějme iluze, politika už tehdy fungovala jako dnes: šlo o moc a o postavení spojené s bohatstvím. Tehdy „u nás“, tedy na území vyznačeném na mapce, vládl kníže Rostislav. Rostislav byl Slovan, vůdce národa Moravanů. Druhým mužem ve státě byl jeho synovec Svatopluk. Moravané, jak historikové zkráceně označují obyvatele mojmírovské říše, tedy předchůdci dnešních Slováků a Moravanů, byli ve skutečnosti seskupením dvou kmenů: Moravanů nazývaných „Marharii“, kteří obývali území dnešní jižní Moravy, a jejich sousedů usídlených na území jihozápadního Slovenska, jež tehdy Bavoři pojmenovali „Merehani“. K jejich spojení v jednotném „státním“ celku došlo násilím, a to někdy mezi lety 830 a 833, kdy Mojmír I. porazil nitranského knížete Pribinu a vyhnal jej ze země.
 

Moravané formálně přijali křesťanství kolem roku 831, přičemž křest byl proveden pasovským, tedy východofranckým biskupem Reginharem. V Nitře první kostel vysvětil v roce 828 salzburský arcibiskup Adalram. Přes tento odlišný vývoj měly oba kmeny společný problém: východní Frankové, vzdálení předchůdci dnešních Němců, považovali těmito akty mojmírovskou říši za „své“ území, a to nejen z hlediska působnosti církve.



Příběh Cyrila a Metoděje

Starší Metoděj se narodil jako Michal, a to v roce 813 v Soluni. Jeho rodiče byli příbuzní tehdejšího císaře, a tedy dobře postaveni. Kdyby tehdy existovaly pasy, měl by v něm Michal zapsánu státní příslušnost „Byzantská říše“ a národnost „řecká“. Michal prošel úřednickou kariérou, z níž ale utekl do kláštera, kde v roce 845 přijal mnišské jméno Metoděj.


V letech 863 až 867 působil společně s Cyrilem na Moravě, v roce 869 byl jmenován prvním moravským arcibiskupem. Poté jej od roku 870 do roku 873 věznili Frankové zřejmě v Ellwangenu (nedaleko dnešního Stuttgartu).


Zemřel 6. 4. 885 na Moravě. Místo jeho hrobu je stále poněkud nejasné.
 

Mladší Cyril se narodil jako Konstantin v roce 827, taktéž v Soluni. Oplýval ještě větším nadáním než jeho starší bratr a kromě toho měl silné charisma. Zdraví měl ale chabé již od narození.


Cyril působil jako filozof ve službách byzantského císaře i jako diplomat a prostředník. V roce 868 byl během pobytu v Římě vysvěcen na kněze, aby tam 14. 2. 869 zemřel.


To se strýci Rostislavovi ani synovci Svatoplukovi samozřejmě nelíbilo; cítili se totiž dost silní a chtěli být nezávislými a rovnocennými partnery svým západním sousedům. Současně ale považovali šíření křesťanství za důležité nejen z důvodů svého náboženského přesvědčení, ale také proto, že v té době byla křesťanská víra považována za projev vyspělosti. Cesta k rozvoji země tedy vedla přes šíření křesťanství.


Shrnutí: Rostislav a jeho lidé chtěli být silnými vládci, k tomu potřebovali křesťanství, ale také nezávislost na Francích.


Dvě mouchy jedno ranou – křesťanství, a bez Franků
Rostislav byl zjevně slušný stratég, nebo měl alespoň chytré poradce, možná oboje. Proto pozval do země šiřitele křesťanství, ale takové, kteří byli – na rozdíl od tehdy již v jeho zemi přítomných profranckých kněží – jeho spojenci. Spojencem bývá ten, kdo má společného protivníka. A Byzantská říše tehdy měla na Franky spadeno stejně jako Rostislav. Jednak barbarské Germány považovali za primitivní a nekulturní, tedy měli předsudky, jednak byli tehdy Řekové skutečně o dvě délky napřed, pokud šlo o kulturu a vzdělanost. K nevraživosti měli navíc další pádný důvod: již tehdy se rýsoval rozkol mezi východní a západní církví a Frankové byli ochránci tehdejšího římského papeže, který si uzurpoval přednostní postavení mezi patriarchy.
 

Byzantský vládce tedy ochotně vyslal Cyrila a Metoděje šířit křesťanství do daleké země kolem řeky Moravy; očekával jistě posílení svého vlivu v této oblasti. Cyril a Metoděj byli ideálními kandidáty, neboť byli oddaní a upřímní křesťané, navíc ovládali jazyk Slovanů. Znalost jazyka „domorodců“ (tedy našeho staroslovanského společného jazyka) byla klíčová pro šíření náboženství, neboť cokoliv se špatně vysvětluje, když vám posluchači nerozumějí.
 

Mise Cyrila a Metoděje
Cesta na Moravu z Konstantinopole, dnešního Istanbulu, je dlouhá asi 1 700 km. Dneska jsou to dvě hodiny v letadle, tehdy – v roce 863 – mohla cesta trvat asi tři měsíce. Oba bratři byli po příchodu vřele přijati „nejvyšším vedením státu“ a ihned se pustili do práce.


Na Moravě nastala po jejich příchodu doba plná osvětové a církevní činnosti. Věrozvěstové, jak je honosně označují jejich obdivovatelé, si rozdělili úkoly a začali s výukou žáků, které vybral Rostislav mezi nadanými moravskými mladými muži. Misionáři přeložili bohoslužebné knihy, učili své žáky tyto knihy správně číst a chápat. Založili také seminář pro výchovu kněží. Cestovali po moravských městech, hradištích a po moravském venkově a šířili křesťanskou osvětu. Při překladech do staroslověnštiny používali písmo, jež vymyslel sám Cyril, slavnou (a pro nás nečitelnou) hlaholici.


Rostislav a jeho lidé mohli být spokojeni, za necelé čtyři roky se země posunula o padesát let.

 

Vlastovicka.cz - pecenie, pekarstvo, pecivo, pekari, casopis

Nápis GLAGOLICA, tedy hlaholice, napsaný stejnojmenným písmem. Zlatá latinka…


Impérium vrací úder
Slovanská liturgická aktivita na Velké Moravě se ovšem nelíbila ani Frankům, ani římskému papeži. Zatímco před papežem si svou práci dokázali bratři ze Soluně obhájit, Frankové se o argumenty nezajímali a přikročili rovnou k násilí – k násilí na Velké Moravě a na Rostislavovi osobně. Neváhali uvrhnout do žaláře i samotného Metoděje, který po smrti Cyrila zůstal sám šiřitelem pravé víry v místním jazyce. Mezi „lumpy“ se zařadili i někteří frančtí kněží, již sáhli k podvodům a intrikám, „nejslavnější“ z nich byl švábský mnich Wiching.
 

Po Rostislavově smrti se vlády v mojmírovské říši ujal nejslavnější z velkomoravských panovníků, Svatopluk. Svatopluk převyšoval své současníky, a to nejen domácí, ale i zahraniční, politickými schopnostmi, odhodlaností, ale také chladnokrevností. Právě za jeho vlády se Morava stala „Velkou“; byl to on, kdo dokázal uhájit integritu státu proti Frankům, a navíc říši rozšířil na všechny strany. Slováci z něj v posledních letech udělali svého národního hrdinu, krále a postavili mu minimálně jeden velký pomník. Češi Svatopluka obdivují méně, protože jim po nějakou dobu vládl násilím a to nemají v Praze rádi.
 

Za vlády Svatopluka se Metodějova pozice postupně oslabovala. Politická situace státu potřebovala mnohem více odvážné válečníky, kteří šli za kořistí na sever, na jih, na západ i na východ; řecký šiřitel křesťanství to však kritizoval. Přesto nechal Svatopluk Metoděje pracovat a rozšiřovat slovanské písemnictví.


Jediná známá dochovaná stavba z doby Velké Moravy na území Slovenska a Česka – Kostol svätej Margity Antiochijskej (nedaleko Holíče)
 

Neslavný konec
Frankové nakonec vyhráli alespoň v boji o nadvládu nad moravskou církví. Podařilo se jim totiž přesvědčit jednoho z dalších papežů, že slovanská liturgie šířená Metodějem a jeho žáky je v rozporu s „pravou vírou“. Papež nechal Metodějovy žáky vyhnat a knihy spálit. Frankové se tohoto úkolu ochotně ujali a Svatopluk jim nebránil; byl to pragmatik a v té době právě (dočasný) spojenec Franků. Jistě mu také nebylo po chuti, že mu Metoděj neustále připomínal, že mnohoženství není součástí křesťanského náboženství.
Následovníci Cyrila a Metoděje se pak rozptýlili po Evropě a jejich vliv je nyní zjevný mimo jiné v Bulharsku a v Chorvatsku.
 

Hrátky s datem svátku
Určovat data významných událostí není snadné ani dnes. Pokud jde o 9. století, je to prakticky nemožné. Pamětníci tehdejšího dění již nežijí a písemné záznamy z té doby jsou k dispozici jen v malé míře.


Jasné je jedno: 5. 7. je datum, které bylo určeno politicky. A to tak, aby nekolidovalo s jinými náboženskými oslavami, a naopak aby byl potlačen jiný letní svátek související s husitskou tradicí. Kdy přesně Cyril a Metoděj na Moravu opravdu přišli, již stejně nikdo nikdy nezjistí. Vždyť ani neznáme přesné hranice tohoto státu.
 

Co by bylo, kdyby…
Osobně jsou mi Cyril s Metodějem velmi sympatičtí; idealisté, vzdělanci, zastánci morálních hodnot. Na druhou stranu, kdyby se u nás tehdy udržela východní liturgie, psali bychom dneska azbukou a jezdili bychom na konzultace do Moskvy. Z tohoto pohledu je vlastně štěstí, že jsou z nich mučedníci a my součástí západní civilizace.


Jedno z mnoha vyobrazení Cyrila a Metoděje. Škoda, že fotografie byla vynalezena až později.

 

Text: Tomáš Podivinský
Foto a grafika: Tomáš Podivinský a Wikipedia