Pekařství JAVOR funguje už 16 let a je pojmenováno po majiteli, p. Vlastimilu Javorovi. Jak byly začátky této pekařské firmy?
Pekárna vznikla v Uherském Brodě v roce 1998, kdy v ní na začátku pracovalo jen 7 - 8 zaměstnanců. Pan Javor tehdy koupil zařízení ze zrušené pekárny ZZN Pomoraví a umístil ho do pronajatých prostor v Uherském Brodě, kde se svojí sestrou a s bývalými zaměstnanci pekárny ZZN začal výrobu chleba a běžného pečiva. Během 14 dnů se výroba rozjela tak, že začali spolupracovat s odběrateli zrušené pekárny a začali zásobovat i Brodsko. Na odbyt šel hlavně kmínový chleba, a proto museli rozšířit vybavení. Do té doby byla v pekárně jen jedna elektrická rotační pec, ruční dělička, rohlíkovací dvouřádkový stroj a jedno rozvozové vozidlo. V roce 2001 se naskytla příležitost odkoupit výrobní prostory bývalé studené kuchyně od spotřebního družstva Jednota Uherský Ostroh v Drslavicích, kde jsme dodnes.

Jak se daří pekařskému řemeslu ve Zlínském kraji?
Tak jak všude jinde. (smích) Člověk se musí hodně snažit, aby to šlo. Zkoušet nové věci, nespoléhat na to, že to, co šlo před 10 roky, půjde pořád. V žádném případě se nebát novinek. Zkrátka nabízet to, co chce zákazník, co chtějí lidi. Bez toho to nejde.

Váš sortiment je velmi pestrý. Nabízíte chleby, běžné pečivo, jemné pečivo a koblihy. Máte několik závozových tras po celém Zlínském kraji. V kolika zaměstnancích se dá toto všechno zvládat?
Zaměstnanců je celkem nastálo plus mínus nějakých 95 a dalších tak 30 až 40 brigádníků, co se točí. Ve Zlínském kraji patříme mezi 7 největších pekáren a zavážíme asi 200 odběrných míst. Kromě vlastních prodejen, kterým máme 9, zásobujeme i některé obchodní řetězce.

Kolik je mezi vašimi lidmi pekařů vyučených v oboru?
Pět? Nejlepší je si lidi zaškolit, protože spousta jich dojde vyučených nebo z velkých pekáren, kde jsou zvyklí úplně na něco jiného, kde je provoz, dá se říct, většinou mechanizovaný. No a u nás jde asi 70 % výroby pořád ručně. Předávání na plechy, dělení kuliček, vyvalování chleba, … Nejlepší je, když člověk vůbec pekařinu nedělá, když nemá takové ty „naučené pekařské zlozvyky“, protože my si ho zaškolíme, jak potřebujeme my. Však i pan Javor není vyučený pekař, ale automechanik, a jak mu to jde! (smích) Kdo chce, naučí se všechno, kde nechce, nepomůže mu ani výuční list….

Když jsem se připravovala na tento rozhovor, všimla jsem si na vašich internetových stránkách odkazu na „Vlčnovské vdolečky“. A hned jsem se na návštěvu u vás začala těšit ještě víc. Celá moje rodina je totiž přímo zbožňuje. Znamená to, že kromě pekárny v Drslavicích provozujete ještě jednu speciální na vdolečky ve Vlčnově?
Ta myšlenka ... na to došel pan Javor tak, že byla spousta lidí, co dělali ve Vlčnově vdolečky, ale jenom v pátek. Na oslavy, na svatby a takové, zkrátka na víkend. Ale problém byl v tom, že lidi chtěli vdolečky i na jindy. Tím, že jsme v roce 2008 koupili budovu staré školy a předělali ji na pekárnu vdolečků, kde pečeme denně, jsme se strefili do poptávky zákazníků. Dřív byl pro lidi problém zajistit si vdolečky na poslední chvíli a objednávali si je i několik měsíců dopředu. To už teď nemusí. My jich týdně vyrobíme asi 120 000. A k tomu ještě další sladké…ořechovníčky, makovníčky, …

Prozraďte, co to vlastně ty „Vlčnovské vdolečky“ jsou a při jaké příležitosti se nejčastěji pečou.
No, to je vlastně takový moravský zákusek. (smích) Ale teď vážně, je to tradiční slovácké pečivo, které tu bylo snad odjakživa. Ať už byly svatby, hody, oslavy, pohřby nebo Jízda králů (lidový obyčej, který se slaví na Slovácku a na Hané - pozn. redakce), tak gró toho tady byl vždycky vdoleček. Ne koláček, ale vdoleček. Chraň vás pánbůh tam napsat koláček. (smích) Náš vdoleček má kulatý tvar, vyrábí se z převalovaného těsta a je v něm opravdu máslo, tvaroh, cukr. Navrchu jsou povidla a posypka. A voní po rumu. A to všechno dohromady musí mít za následek to, že si vezmete jeden a pak další a další a další a je jedno, jestli 20 nebo 50 nebo 100, protože se prostě sní celá krabice.

Říkala jste, že výroba vdolečků má ve Vlčnově velkou tradici. A výroben vdolečků je tady nespočet. Každá si určitě stojí za tím, že právě ten její vdoleček je ten tradiční. Odkud máte vaši recepturu?
No, to se vzal domácí recept od tetičky Pavelčíkové a tetičky Vozárové a zkoušelo se, co a jak, co to chce, co to nechce, protože pečení v pekárně je samozřejmě jiné, jak když to člověk dělá doma. Než se receptura vůbec vychytala, jak by vdolečky měly vypadat, jakou by měly mít chuť a vůni, je to ono, není to ono, tak to trvalo 1,5 roku.

Vaše vdolečky jsem viděla dokonce i v televizi. Konkrétně v pořadu Na plovárně, kam je Marku Ebenovi přinesl k ochutnání jeden z hostů. Věnujete „Vlčnovským vdolečkům“ nějakou speciální reklamu?
Měli jsme jednou reklamu v rádiu, myslím, že před Velikonocemi, takže proběhlo pár spotů, ale tam není prokazatelné, kolik lidí to slyšelo, kolik si šlo na základě toho vdolečky koupit. Takže spíš sázíme na reference zákazníků a funguje to. Někdo si vezme vdolečky na svatbu, tam je spousta lidí, ty je ochutnají a už to jede: „Jůůů, to bylo výborné, odkud to máš?“ a tak. Ono se to opravdu šíří mezi těmi lidmi, aniž bychom dělali něco extra. (smích) Nejlepší reklama je vysoká kvalita a přijatelná cena, i když spojit tyto dvě věci dohromady je někdy velmi náročné.

Teď jsme možná hodně čtenářům podráždili chuťové buňky. Kde všude je možné si vdolečky koupit?
No, samozřejmě v našich prodejnách pečiva. Taky byly doby, kdy jsme měli vdolečky celorepublikově na řetězcích, jenže protože se prodávaly na volno, nějak se jim ztrácely. Naskladnili jich 100, ale pokladnou prošlo, při dobré vůli, jen 60. Zbytek se vypařil. (smích) Strašně moc je chtěli, ale byla to pro ně tak ztrátová položka, že ji museli bohužel vylistovat. Ale spousta lidí se za tu dobu na vdolečky naučila a volali nám kvůli nim. Tak jsme nakonec začali vdolečky posílat poštou na dobírku. Úplně čerstvý vdoleček v sobě ještě pořádně nemá všechny ty vůně a není takový vydýchaný. Takže když ho hodíte do pošty jeden den a na druhý den ho ten dotyčný má, je to ideální.

Máte přehled o tom, kde všude se už vaše vdolečky jedly?
Naše vdolečky už byly opravdu leckde. Bára Basiková je měla na svatbě, ve Vídni na ambasádě byly, v Norsku, k papeži se vezly do Itálie, letěly dokonce do Ameriky. Prostě každý, kdo chce odsud přivézt něco typického, tak vezme vdolečky. Taky spolupracujeme s Nadací Korunka v Luhačovicích, která pomáhá nemocným a handicapovaným dětem ve Zlínském kraji. Vozíme jim naše vdolečky na různé benefiční akce, které pořádají.

V posledních letech se objevuje trend návratu k lokálním výrobkům. Neuvažovali jste o tom, že byste vaše vdolečky přihlásili do soutěže o udělení značky Regionální potravina Zlínského kraje? (Článek o značce „Regionální potravina“ najdete v rubrice Pekařina.)
To jsme zatím nezkoušeli. Vdolečky dostaly v roce 2008 certifikát s právem užívat označení „Perla Zlínska“. Teď se do ničeho takového moc nehrneme, protože to nestíháme. Ne, že by to nešlo vyrobit, ale nejsou lidi. Ani v pekárně, ani na vdolečkárně. Tolik lidí je bez práce a není možné sehnat brigádníky.

A čím to podle vás je?
Musí se dělat. Je to dřina. Když někdo dojde z úřadu práce a dozví se, že se tady dělají víkendy a noční směny, kde si nebude moct zdřímnout, … tak co mu na to člověk má říct? A ven, na shledanou, děkujeme.

Opravdovým trhákem ve vašem sortimentu jsou tedy bezesporu vdolečky. Do čeho z vaší nabídky se nejraději zakousnete vy?
Já? Do masa. (smích) To fakt nevím, asi do chleba. Třeba náš konzumák nebo kmíňák, když je čerstvoučký, to by šlo. A vdoleček samozřejmě. Ten když někde je, tak to neodolám.

Máte pocit, že se nákupní zvyklosti konečných spotřebitelů za dobu, co jste v pekařině, nějak změnily?
Sortiment se mění pořád, ale že by třeba lidi přestali kupovat chleba a kupovali místo něho něco jiného, to rozhodně ne. Spíš jsou víc rozmazlení. (smích) Všude je teď otevřeno sobota, neděle, tak proč by nemohl být i v neděli horký chleba, že? A pak si zákazník ten horký chleba strčí do igelitky a na to se třeba náš pekař vůbec nemůže dívat. Říká - vždycky se chleba dával jen do utěrky a byl jakou dobu. Teď se lidi vztekají, že si vezmou balený krájený a zdá se jim tuhý. To nám kolikrát opravdu někdo zavolá a povídá: „Vy jste mně prodali krájený chleba a on je takový... já bych ho chtěl teplý. A já mu na to říkám: „Víte co, pane, dojeďte sem k nám do pekárny, vezměte si ten horký chleba, zkuste si ho nakrájet, a když se vám to podaří, já vám ho ještě i zabalím a dám vám ho zadarmo.“ (smích)

Jaké má Pekařství JAVOR plány do budoucna?
Budeme se stěhovat. (smích) Opravdu! Současné prostory v Drslavicích nám už nevyhovují jak prostorově, tak dostupností pro zaměstnance. Takže se budeme stěhovat do nového v Uherském Brodě. V roce 2012 jsme tam koupili areál v průmyslové zóně. Je tam administrativní budova, kterou rekonstruujeme na kanceláře a zázemí pro zaměstnance, a zároveň stavíme novou halu, kam kompletně přesuneme výrobu. Nejpozději do léta příštího roku bychom tam už měli být se vším všudy.

A uvažujete i o navýšení počtu zaměstnanců nebo o nákupu nového zařízení?
Doufáme, že se zvedne výroba, protože máme i požadavky z řetězců, které v Drslavicích nejsme schopni vyrobit. Sice to bude víc mechanizované, ale zase bychom měli dělat ještě víc druhů výrobků, jiný sortiment, tak uvidíme. Na nákup nových strojů se nám podařilo alespoň částečně získat dotace. Musím to zaklepat. (smích) Byl to někdy doslova boj se slovíčkařením, ale podařilo se. Kdybychom ty dotace nedostali, tak se nebudeme vůbec zajímat třeba o průběžnou pec…

Nebojíte se, že tím, že převedete výrobu na automatickou, ztratíte některé zákazníky?
Kdo se bojí, nesmí do lesa. (smích) My už jsme něco podobného zažili, když jsme se stěhovali do Drslavic. To jsme měli tehdy problém s chlebem. Nebylo možné stíhat výrobu, tak jsme pořídili etážku, jenomže, to je úplně jiné teplo, než na klasických pecích. Chleba z ní byl zkrátka jiný, tak jsme upravovali receptury, pekli a zkoušeli, až byl chléb dle našich představ a představ našich zákazníků.

A na závěr mi dovolte ještě dvě poslední otázky. Jak jste se dostala k práci v pekařském oboru? Byla jste vždycky přesvědčená o tom, že budete pracovat v pekařině?
Vůbec ne. Já ani nejsem pekař, mám vystudovanou ekonomku. Dělala jsem ještě před mateřskou s manželkou pana Javora v mrazírnách. Ona má taky veselskou ekonomku, takže jsme se znaly. A když jim z pekárny odcházela vedoucí, tak ona jenom tak z prče zavolala a povídá: „A co děláš, končí ti mateřská, ještě nekončí, nevadí, nešla bys, co bys, kdesi cosi, my máme pekárnu a nechceš, tak doběhni, domluvíme se.“ Tak jsem se tady vyskytla jako že úplně nechtíc. (smích)

A pečení jako takové jste si někdy zkoušela, abyste věděla, jak to funguje?
To víte, že jo. Když jsme tady v Drslavicích začínali, tak tady bylo dohromady tak 15 lidí. Takže, když bylo potřeba, tak jsme my z kanceláře, telefon do kapsy, šli dělat vánočky nebo sázet chleba. Ne, že bych byla odborník, že bych něco zamíchala nebo tak, to vůbec ne, ale jít něco uplést nebo poshazovat veky, zaskočit u baličky, prostě být po ruce a dělat, co je potřeba. Člověk je pak aspoň trošku v obraze a neopijí ho rohlíkem. (smích)

Po skončení rozhovoru s paní Omelkovou jsme s kolegou vyrazili ještě do Vlčnova, samozřejmě pro vdolečky. A udělali jsme dobře, protože jsme tam měli štěstí i na majitele, pana Javora. Ten si s námi popovídal, bohužel už jen mimo zápis, a provedl nás celou vdolečkárnou. Setkání s ním bych charakterizovala pořekadlem: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ A pan Javor je typ člověka, který chce. Oběma tedy děkuji za příjemný rozhovor a přeji jim hodně štěstí a sil do nové etapy jejich pekárny.

text: Marcela Janková

foto: pekařství JAVOR